Po přespání v městském hotelu musím upravit svůj názor na rurální ubikace. Mikropokoje měly jedinou výhodu v přilehlém restauračním zařízení, kde proběhlo klasické gastroporno. Ráno vyrážíme zpět na trať (TET 16), abychom po cca 10km opět skončili v baru. Je to zvláštní fyzikální jev (asi gravitace nebo magnetismus), že kdykoliv jedeme kolem baru, tak se náčelníkovi vypne motorka a nás všechny bar vcucne. V tomto ranním baru dochází ke klíčové události etapy, Míra se potře opalovacím krémem pochybné kvality a tento mu steče do levého oka. Od této chvíle je skupina vedena jednookou dcerou generála Jusupiče, která stále bloudí a zastavuje. Jedinou výhodou je, že opalovací faktor 50 ochraňuje bělmo stále bílé. Terén se zásadně změnil, vinice vystřídaly kamenité náhorní plošiny a konečně přicházejí i nějaké kopečky. Dokonce v rámci přejezdu nějakého CHKO přichází i delší prudší kamenitý sjezd vyšší střední obtížnosti. Všichni až na Míru jsou spokojeni. Pod záminkou, že nic nevidí chce utéct na silnici. Daří se mi ho fejkově přesvědčit, že dál už je to „vlastně“ po silnici a vytrváváme na TET trase. Poměrně brzy jsem odhalen, ale je mi vše odpuštěno nádhernými panoramaty při přejezdu pohoří alá Krkonoše. Ubytováváme se v penzionu La Fonda de Estacion, jdeme na večeři a hlavně na hokej! Místní nechápou naše vzrušení u notebooku. Servírka nás v 23h vyhazuje, že zavírá, u náčelníka se opět objevily staré problémy s koleny a těžko se přesouvá na do pokoje … Zítra nás čekají ještě vyšší hory (cca 2100 nm).